Odejít na vrcholu? Toť otázka…

Odejít na vrcholu? Toť otázka…

Marek Opočenský | Úterý 14. 02. 2017 19:48 | Komentáře: Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Odejít na vrcholu? Toť otázka…

Social:Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Print this pageShare on LinkedIn

Z profesního hlediska je sportovní kariéra specifická v mnoha ohledech. Počínání sportovce je v centru pozornosti zástupu příznivců, kteří očekávají nejvyšší standard výkonnosti v každé myslitelné situaci. Ti přitom zápasí s nelítostnou konkurencí, když řadu soupeřů pohání stejná, ne-li vyšší motivace. To s sebou přináší mimořádný tlak, který je v jejich oboru všudypřítomný.Obrovská psychická zátěž a samozřejmě poměrně jasně vymezený rozsah fyzického vrcholu výkonnosti neumožňují provozovat profesionální sport do nekonečna. Na rozdíl od lékaře, právníka či herce stojí fotbalisté, tenisté či lyžaři poměrně záhy před otázkou: „Není načase skončit?“

Jde o nesmírně závažné rozhodnutí, které nemusí být vždy v rukou samotných sportovců. Závažné zranění, ztráta motivace či v horším případě syndrom vyhoření často stojí za předčasným koncem nepředstavitelně talentovaných atletů či hráčů ve chvíli, kdy se nám všem, sportovním nadšencům, zdá jejich odchod jako příliš brzký až krutý. Vždyť, jak dlouho ještě mohli rozdávat radost svým neskutečným uměním.

Ale co druhá strana mince? Co se sportovci, kteří nedokáží říci sbohem. Se sportovci, které poznáváme pouze podle jejich tváře, jelikož jejich produkce je na míle vzdálená jejich nejlepším dnům. Se sportovci, kteří nás ještě před rokem ohromovali svým nadpozemským uměním, ale nyní při snaze o ty nejrutinnější údery chybují. V soubojích se soupeři, které v minulosti ovládali, najednou nestačí.

Toto dilema má „jednoduché“ řešení, skončit na vrcholu. Zakončit svou profesní dráhu v okamžiku, kdy jako sportovec dosáhnu maximální úrovně své výkonnosti z fyzického i psychického hlediska, což v případě těch nejlepších znamená dominanci ve svém odvětví. Hlavní argument pro tuto strategii odchodu je zřejmý. Chceme si zapamatovat své milované idoly v jejich největší síle, v okamžiku, kdy dosáhli na titul mistra světa, v okamžiku kdy získali olympijské zlato, v okamžiku, kdy svým uměním otevřeli diskuzi, zda nejsme svědky jednoho z nejlepších sportovců všech dob. Jako poslední věc si přece nechceme pamatovat sprintera, který se nekvalifikoval do finálového závodu mistrovství Evropy, nechceme končit se vzpomínkou, jak se několikanásobný grandslamový vítěz poroučí ve druhém kole s neznámým kvalifikantem. Ne, chceme pohádku, nebo alespoň pohádkový konec.

Uvědomujeme si však, co takovým pohledem po sportovcích chceme? Zanechat něčeho v čem absolutně vyniká v momentě, kdy má před sebou potenciálně řadu skvělých, i když ne zcela výjimečných let? Přestat se realizovat ve věci, ke které chová lásku, kterou můžou překonat jen city k rodině a nejbližším přátelům? Jsem totiž jednoznačně přesvědčen, že přesně takový vztah je vedle talentu nezbytný, aby někdo dosáhl na absolutní vrchol ve svém odvětví, aby se stal nejlepším na světě. Představme si nyní o co bychom se připravili, kdybychom trvali na mantře: „Sportovci mají odcházet na vrcholu“.

Doposud jsem záměrně hovořil obecně, bez konkrétních příkladů. Zastavme se u Rogera Federera. Hráč, který je všeobecně považován za nejlepšího tenistu všech dob, se objektivně dostal na zenit své výkonnosti v letech 2004-2009, kdy z 24 grandslamových turnajů opanoval těžko uvěřitelných 14! Od roku 2012 se k dalšímu grandslamu několikrát přiblížil, avšak řada zdravotních problémů a věk, ve kterém se řada tenistů již dávno s kariérou rozloučila, vyvolalo stejnou diskuzi u švýcarského velikána. Nenadešel jeho čas? Málokdo věřil, že by ještě mohl přidat další triumf do své rekordní sbírky, tak proč pokračovat? Protože tenis miluje, protože jeho hra je potěšením pro oko nezaujatého fanouška a protože Roger Federer to skutečně dokázal, v lednu 2017 znovu po téměř 5 letech ovládl grandslamový turnaj, vyhrál Australian Open. Toto vítězství je pro mě osobně jeho vůbec největší triumf v kariéře, rozhodně se jedná o největší příběh. Příběh, který se urodil více než 8 let po objektivním vrcholu jeho kariéry…

Kromě Rogera Federera mě k zamyšlení nad v titulu položenou otázkou přiměl i jezdec formule 1 Nico Rosberg. V roce 2016 ve věku 31 let poprvé dosáhl na titul světového šampióna. Následně šokoval celý sportovní svět, když oznámil, že ukončuje profesionální kariéru. Dokázal o co celý život usiloval, a proto končí. Zaznamenal jsem řadu obdivných reakcí, jak úžasné by bylo, kdyby více sportovců následovalo jeho příklad. Já se však musím ptát, nepřišli bychom o mnohé? Ti nejlepší mají vzácnou schopnost, nazval bych to poslední závěrečné tažení, kdy s nemalým časovým odstupem dosáhnou na jedno poslední vítězství, které nám všem připomene jejich velikost. Kromě Rogera Federera lze vzpomenout amerického golfistu Jacka Nicklause a jeho vítězství ve 46 letech na Masters. Osobně se nebojím ani toho, že sportovec skutečně odejde v okamžiku, kdy je pouze stínem svého slavného já. Už jen to, že stále prokazuje náklonnost ke svému sportu, už jen to, že ho můžeme sledovat o rok déle, má pro mě cenu zlata. A pokud jsem opravdový fanoušek, nikdy nezapomenu na ty úžasné chvíle, které mi dopřál v dobách své nejlepší slávy. Nekritizuji Nica Rosberga. Pouze obdivuji Rogera Federera, Jaromíra Jágra a všechny ostatní, kteří nepřestávají rozdávat radost nám nadšeným fanouškům. Nevěřím v konec na vrcholu, věřím ve sportovce a věřím, že odejdou, když budou sami připraveni.

Autor: Marek Opočenský

Štítky: , ,

Komentáře nejsou povoleny.

LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? PŘEČTĚTE SI DALŠÍ ČLÁNKY!

Projekt Hraj zdravý E-kniha Kapitoly ze sportovní kardiologie
Vyhledávání
Online objednávka
Sociální sítě a kontakty
Nejčtenější
Blogy

Marek Opočenský: Odejít na vrcholu? Toť otázka…

14. 02. 2017

Social:Z profesního hlediska je sportovní kariéra specifická v mnoha ohledech. Počínání sportovce je v centru pozornosti zástupu příznivců, kteří očekávají nejvyšší standard výkonnosti v každé myslitelné situaci. Ti přitom zápasí s nelítostnou konkurencí, když řadu soupeřů pohání stejná, ne-li vyšší motivace. To s sebou přináší mimořádný tlak, který je v jejich oboru všudypřítomný.

Prezentace fotbalu - blog

Marek Opočenský: Umění prezentovat fotbal aneb v čem za světem zaostáváme

17. 04. 2014

Social:Rád bych se v několika větách zamyslel nad úrovní fotbalových přenosů na českých obrazovkách. K této myšlence mě přivedlo sledování sobotního šlágru anglické Premier League mezi Liverpoolem a Manchestrem City. Kromě samotného zápasu jsem shlédl i hodinový předzápasový program na britské stanici Sky Sports. A musím konstatovat,

Video ve fotbale, medopsport.cz

Marek Opočenský: Video ve fotbale? Ano, ale…

16. 04. 2014

Social:V poslední době poněkud utichly diskuze na téma zavedení videa ve fotbale. Rozhodně neočekávám, že nadobro. Vzhledem k vrcholící Lize mistrů a blížícímu se světovému šampionátu v Brazílii lze očekávat několik třaskavých momentů, po kterých se opět vyrojí hlasy vyjadřující podporu zavedení videa i v nejpopulárnějším sportu.

Další blogy >>