Víme, jak na to, nerušit…

Víme, jak na to, nerušit…

Marek Opočenský | Pondělí 19. 03. 2018 16:45 | Komentáře: Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Víme, jak na to, nerušit…

Social:Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Print this pageShare on LinkedIn

Ač tomu titulek nenapovídá, chci se v tomto příspěvku zamyslet nad uplynulou sezónou českých biatlonistů. Sezónou, která přinesla vedle „tradičních“ úspěchů i slabší období plné závodů, které dopadly vyloženě neuspokojivě. Český biatlon tak byl po delší době konfrontován s kritickými ohlasy, na což jeho představitelé nejsou zvyklí a na jejich reakci se to ukázalo. Podotýkám, že nepůjde o zevrubnou analýzu, která by rozebírala každý jednotlivý závod. Spíše se jedná o souhrn postřehů, o který bych se s Vámi rád podělil.

Na úvod je třeba zmínit, že českou produkci zásadně ovlivnil výpadek Gabriely Koukalové. Největší osobnost českého týmu byla nucena vinou zdravotních komplikací vynechat celý kalendář Světového poháru, včetně ZOH. Koukalová, která sama bývá mimochodem poměrně často terčem nevybíravé kritiky, tak přišla o možnost bojovat o olympijské zlato. Přitom jsem přesvědčený, že pokud by ho získala, bez diskuzí by tím stvrdila status jednoho z největších sportovců našich novodobých sportovních dějin. Mám na mysli společnost Jágra, Nedvěda, Špotákové, Sáblíkové, Železného a dalších…

Že se jedná o mimořádný zásah, potvrzují následující čísla. Koukalová má na svém kontě 18 vítězných závodů ve Světovém poháru! Pro představu, víte, kolik triumfů ve Světovém poháru doposud zaznamenali Vítková, Moravec a Šlesingr? 10? 5? Nikoliv, správná odpověď zní 3. Dohromady tito závodníci, kteří jsou dlouhodobě, a podle mého oprávněně, považováni za závodníky, jenž patří do širší biatlonové špičky, dokázali každý „pouze“ 1 stanout na nejvyšším stupínku. Jediná opravdová hvězda nicméně českému týmu scházela, a to se muselo projevit.

Vrcholem celoročního snažení byla jednoznačně olympiáda. K té se biatlonový tým upínal, a tak by bylo na místě zde i celé hodnocení začít. Dvě olympijské medaile, stříbro ze sprintu Michala Krčmáře a bronz ze stejné distance Veroniky Vítkové, je rozhodně velice solidní bilance. Řada dalších pěkných umístění v elitní desítce dokreslují, že lze hlavní cíl letošní zimy hodnotit vesměs pozitivně. Nelze ovšem ignorovat, že výkony českého týmu měly s postupujícím časem sestupnou tendenci a zejména štafetové závody našim závodníkům nevyšly podle očekávání. Sázka na sentiment v případě nasazení trápícího se Jaroslava Soukupa nevyšla. Nelze si namlouvat nic jiného. Právě ona neschopnost udržet si konkurenceschopnou výkonnost po dobu celého závodního týdne je rozhodně vykřičníkem, na jehož zodpovězení, musí čeští trenéři určitě hledat odpověď.

Ale ještě se vraťme k pozitivním momentům. Tím zřejmě největším byla renesance Veroniky Vítkové. Bez Koukalové jednoznačná jednička v celém týmu (včetně mužské kategorie) zejména od začátku kalendářního roku pravidelně atakovala stupně vítězů a dokonce do posledního závodu (kterého se kvůli bojkotu Češi neúčastní) bojovala o malý křišťálový glóbus ze sprintu. Jakou zásluhu na jejím vzestupu připisovat realizačnímu týmu? Rozhodně nezanedbatelnou, nicméně je fakt, že Vítková patří dlouhodobě mezi 15 nejlepších světových biatlonistek. Za anomálii bych tak spíše považoval její výkony a výsledky zejména z minulé sezóny. Vítková jednoduše začala opět jezdit na úrovni svého potenciálu, což je samozřejmě skvělé.

Radost musíme mít dále z Markéty Davidové. Benjamínek týmu naznačil obrovské předpoklady, a pokud je potvrdí, můžeme se možná těšit na závodnici, která bude svým dopadem blíže Koukalové, než Vítkové. Myslím, že způsob, jakým byla nasazována českými trenéry do jednotlivých závodů, byl rozumný a přinesl své ovoce. Davidová postupně rostla a nevyhnutelná únava vygradovala až při posledním závodním víkendu v Oslu, což je pochopitelné. Ocenil bych i její nasazení do smíšené štafety na ZOH, namísto trápící se Puskarčíkové, i když samotný výkon měl k optimálu daleko. Zkušenosti to byly pro perspektivní závodnici nedocenitelné a při formě Puskarčíkové se tato volba prostě nabízela.

Jak jsem již nadnesl hned v úvodu, ne vše se podařilo a slabších momentů oproti minulým rokům přibylo. Například horší výkony u Moravce, Šlesingra, Soukupa i Václavíka. Pouze Krčmář se udržel na úrovni z minulé zimy a otázka, zda tu nelze rovněž hovořit o mírném zklamání, když v jeho případě by se dalo doufat spíše v progres. Stejně jako vloni (myšleno v sezóně 2016/17) 1 pódiové umístění a dohromady 6, oproti loňským 7 výsledkům v první desítce.

Zklamání musí panovat u Evy Puskarčíkové. Závodnice po letech pozvolného, ale pravidelného růstu, když zimu 2016/17 zakončila na 13. místě v celkovém pořadí světového poháru, letos prožila pád do šedého průměru. Výrazné zhoršení v běhu a hlavně zarážející propad v přesnosti a rychlosti střelby. Puskarčíková si vydobila pověst nejrychlejší střelkyně v českých barvách, když časem své střelby patřila k úplné špičce v celém startovním poli. Letos však byla na střelnici k nepoznání. Zpomalila a efekt to mělo opačný, než by si leckterý fanoušek mohl myslet. Chyb totiž přibylo.

Naprostým rozčarováním pak byly letošní výsledky Lucie Charvátové. Zdá se to tak dávno, kdy byla vnímána jako velký příslib českého biatlonu, běžkyně na lyžích, co přešla k populárnímu sportu. Tato vize se však totálně rozpadá. Rok od roku pomalejší v běhu a chyb na střelnici neubývá. Realizačnímu týmu se očividně nedaří její kariérní pád zastavit a opět nasměrovat aspoň k pravidelnému ataku bodovaných míst. Pro štafetu tato závodnice zůstává nepoužitelná. V jejím případě čeští trenéři asi nemůžou mít čisté svědomí. Ačkoliv zdůrazňuji, každý sportovec má za své výkony v prvé řadě vlastní odpovědnost.

Co však již rozhodně musíme připisovat trenérskému týmu je projev českých biatlonistů na střelnici. Celosvětový trend je jasný. Čas je nejdražší komodita a na střelnici se dá našetřit nejlíp. Nejlepší závodníci proto střílejí rok od roku rychleji, to znamená s kratší přípravou, s kratšími intervaly mezi jednotlivými pokusy a celkově rychlejší manipulaci s malorážkou i při odjezdu ze střelnice. A to i na úkor případné 1 chyby, která z tohoto pojetí zákonitě pramení. Jinak se však dnes o stupně vítězů a boj o vítězství v drsné konkurenci bojovat nedá.

Při pohledu na český tým mám ovšem pocit, že jdeme spíše opačným směrem. Přes veřejné proklamace, že na rychlosti střelby pracují, výsledky a závodní realita tomu neodpovídá. Naši závodníci se řadí tradičně mezi nejpomalejší střelce, s dlouhou přípravou a častým odkládáním jednotlivých ran. Je to udržitelné? Chápu, že pokud se onen závodník v konkrétním závodě necítí dobře a chybí mu sebedůvěra, musí být nesmírně těžké náboje tzv. „vykropit“, ale jak funguje dosavadní přístup? Podle mého názoru nikomu z českých závodníků, s výjimkou Koukalové, která opakovaně prokazovala, že dokáže rány „vypracovat“, tato taktika úspěchy nepřináší. A v případě Puskarčíkové se musím znovu ptát, proč ustoupila od něčeho, co evidentně fungovalo? Na čí popud? Nechci nikoho pranýřovat, ale to jsou otázky, na které se momentálně musí hledat odpovědi.

Zejména začátek a konec sezóny byl v našem podání vyloženě špatný. To s sebou přineslo jev doposud téměř nevídaný, a to kritiku ze strany veřejnosti. Velmi silně zazněla již po prvním závodním víkendu a reakce hlavních představitelů předsedy svazu Hamzy a šéftrenéra Rybáře byly podrážděné a vůči těmto ohlasům velmi nevybíravé. Shodli se, že si váží „opravdových“ fanoušků, kteří tým podporují stejně jako v dobách úspěšných a naráželi na typickou českou vlastnost, ihned vše kritizovat po prvním neúspěchu. Po vydařeném druhém trimestru bylo patrné velké zadostiučinění, a tak i při dalších slabších momentech vymezování vůči kritikům pokračovalo, viz reakce na sociálních sítích (Facebook).

Přiznám se, že mám osobně s těmito reakcemi na kritiku zásadní problém. Překvapuje mě, že tito lidé, kteří dosáhli tak skvělých úspěchů v posledních letech a zasloužili se spolu se samotnými závodníky o úžasný boom sportu, o kterém před 10 lety u nás věděli jen zapřísáhlí nadšenci, nejsou natolik sebevědomí, aby se nad tyto hlasy dokázali povznést. Že odmítají kritiku, která přitom může být zdrojem k zamyšlení k nezbytné sebereflexi. Být otevřený názorům druhých je totiž skutečný výraz síly. Chtějí snad být pouze oslavování po úspěších? Je něco takového představitelného u těch největších a nejúspěšnějších sportovců či sportovních organizací? Myslím, že každý na to odpověď zná…

Domnívám se, že je především potřeba rozlišovat mezi kritikou a urážkami. Nicméně mám pocit, že český biatlon zatím rozlišuje a vnímá jako své fanoušky pouze ty, kteří jsou neustále pozitivně naladění bez ohledu na výsledek v konkrétním závodě. Ano, možná tato skupina lidí opravdu představuje ty nejlepší fanoušky, které tým a závodníci především potřebují nejvíce. Osobně si však myslím, že stejně důležití jsou fanoušci, kteří se nebojí vyjádřit. Kteří nebudou mlčet, když výsledky mají sestupnou tendenci a nebojí se veřejně vystoupit s vlastním názorem a třeba i upozorní na konkrétní oblast, která si žádá akutní zlepšení. Tomu se říká konstruktivní kritika a ta má v životě a ve sportu obzvlášť nezastupitelné místo.

Pokud chcete namítat, že konstruktivní kritiku nelze přednést bez detailní znalosti samotného prostředí, tak na rovinu říkám, že si to nemyslím. Osobně se ve sportu pohybuji od svých 5 let, s biatlonem jako takovým žádnou přímou zkušenost nemám. Několik let jsem však jeho velmi zasvěceným příznivcem, a tak věřím, že jsem si o něm dokázal učinit určitý obrázek. Proto zásadně nesouhlasím, abych byl házen do jednoho pytle s lidmi, kteří pouze šíří urážky, nenávist a vybíjí si vlastní frustrace, což je bohužel v dnešní době průvodní jev virtuálního světa, v němž žijeme. Proti takovým útokům nejsou imunní ani naši biatlonisté a proti nim se bránit musí! A je dobře pokud předseda svazu a šeftrenér v patřičný okamžik zakročí.

Myslím, že z předchozího textu je zřejmé, do jaké skupiny patřím já sám. Můžu přitom garantovat, že až se budou konat v prosinci letošního roku závody SP v Novém Městě na Moravě, tak nezanedbatelné procento lidí na zaplněných tribunách a podél trati smýšlí podobně. To přitom neznamená, že nejsme opravdoví fanoušci biatlonu. Jen máme prostě jiný způsob, jak se vypořádat s neúspěchy, jak na ně reagovat. A je na kompetentních lidech, aby byli dostatečně sebevědomí a otevření vnějším názorům. Pokud v nich najdou jen setinu procenta pravdy, tak to stálo za to. Konstruktivní kritika je totiž dar, ukazuje nové cesty k úspěchu. A pokud je neoprávněná, stává se stimulem a motivací, které sportovci nemají nikdy dost, to je realita nic víc, nic míň.

Važme si lidí, kteří nás podporují v každém okamžiku, bez ohledu na výsledek. Važme si však též lidí, kteří nás kritizují. Můžeme tak nalézt poznání, které potřebujeme. To je lekce, která pomůže nejen českým biatlonistům. Nebylo by tedy lepší…Víme, jak na to, můžete nám pomoct se ještě zlepšit?

Autor: Marek Opočenský

Štítky: , ,

Komentáře nejsou povoleny.

LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? PŘEČTĚTE SI DALŠÍ ČLÁNKY!

Projekt Hraj zdravý E-kniha Kapitoly ze sportovní kardiologie
Vyhledávání
Online objednávka
Sociální sítě a kontakty
Nejčtenější
Blogy

Marek Opočenský: Odejít na vrcholu? Toť otázka…

14. 02. 2017

Social:Z profesního hlediska je sportovní kariéra specifická v mnoha ohledech. Počínání sportovce je v centru pozornosti zástupu příznivců, kteří očekávají nejvyšší standard výkonnosti v každé myslitelné situaci. Ti přitom zápasí s nelítostnou konkurencí, když řadu soupeřů pohání stejná, ne-li vyšší motivace. To s sebou přináší mimořádný tlak, který je v jejich oboru všudypřítomný.

Prezentace fotbalu - blog

Marek Opočenský: Umění prezentovat fotbal aneb v čem za světem zaostáváme

17. 04. 2014

Social:Rád bych se v několika větách zamyslel nad úrovní fotbalových přenosů na českých obrazovkách. K této myšlence mě přivedlo sledování sobotního šlágru anglické Premier League mezi Liverpoolem a Manchestrem City. Kromě samotného zápasu jsem shlédl i hodinový předzápasový program na britské stanici Sky Sports. A musím konstatovat,

Video ve fotbale, medopsport.cz

Marek Opočenský: Video ve fotbale? Ano, ale…

16. 04. 2014

Social:V poslední době poněkud utichly diskuze na téma zavedení videa ve fotbale. Rozhodně neočekávám, že nadobro. Vzhledem k vrcholící Lize mistrů a blížícímu se světovému šampionátu v Brazílii lze očekávat několik třaskavých momentů, po kterých se opět vyrojí hlasy vyjadřující podporu zavedení videa i v nejpopulárnějším sportu.

Další blogy >>